A kdo pečuje o vás? Prevence syndromu vyhoření a psychická podpora pečujících

Za pacienty jezdíme domů, ale často je ve dveřích přivítá někdo, kdo vypadá hůř než ten nemocný. Vyčerpaná dcera, manželka, která tři roky nespala celou noc. Ptají se nás na všechno možné o mamince nebo o tatínkovi, ale na sebe se nikdy nezeptají. A přitom i jejich zdraví a síly jsou důležité, aby mohli o svého blízkého dál pečovat.

popisuje Bc. Ivana Miškovská, hlavní sestra PROMEDICUS domácí péče

Proč je péče o pečujícího tak snadné přehlédnout

Když někdo onemocní, pozornost okolí se přirozeně obrátí k němu. Ptáme se, jak mu je, nosíme mu ovoce, voláme, jak dopadlo vyšetření. Ten, kdo se o nemocného stará, přitom stojí tak trochu ve stínu. Bere se jako samozřejmost. „Vždyť má maminku doma, to je hezké.“ Jenže za tou hezkou představou se skrývá dřina, o které se nahlas nemluví.
Pečující člověk často zvládá péči navíc ke všemu ostatnímu: k práci, k vlastní rodině, k dětem, k domácnosti. Nevymění jeden život za druhý, sečte je. Vstává v noci, vozí na kontroly, obvolává lékaře, hlídá léky, uklízí, vaří, myje, a mezi tím se snaží ještě fungovat jako partner, rodič nebo zaměstnanec. A protože je to „přece rodina“, většina lidí kolem předpokládá, že to nějak jde.

Právě proto se péče o pečujícího tak snadno přehlédne. Ten člověk si o pomoc neřekne. Buď proto, že nechce zatěžovat, nebo proto, že už ani nemá sílu vymyslet, s čím by mu kdo mohl pomoct. A tady přichází vaše role.

Jak poznáte, že se blízký pečující blíží k vyhoření

Syndrom vyhoření není slabost ani lenost. Je to vyčerpání, které nastane, když člověk dlouhodobě dává víc, než kolik má sil, a nemá kdy dobít baterky. U pečujících přichází často a plíživě. Nejdřív je to únava, pak podrážděnost, a nakonec otupělost, kdy už člověk necítí skoro nic.

Pokud u někoho ve svém okolí zaznamenáte několik z těchto věcí, stojí za to zpozornět:

• Je pořád unavený, i po tom, co si „odpočinul“
• Přestal dělat věci, které ho dřív bavily, nemá na ně čas ani chuť
• Je podrážděný, plačtivý nebo naopak nezvykle otupělý a lhostejný
• Mluví o sobě jako o někom, kdo „selhává“, i když dělá maximum
• Zanedbává vlastní zdraví, odkládá své vlastní lékaře, přestal se hýbat, hůř spí
• Stáhl se z kontaktu s přáteli, nezvedá telefon, ruší schůzky

Nemusí jít o všechno najednou. Někdy stačí, že člověk, který býval veselý, najednou zní ve všech zprávách unaveně a naprázdno. To je signál, ne diagnóza. Ale je to signál, který se vyplatí nepřejít.

Nejvíc mě mrzí, když pečující řekne: „Já přece nemůžu být unavená, když ona je nemocná.“ Jako by neměl právo na vlastní hranici. Přitom vyčerpaný pečovatel se nakonec sesype a pak nemá kdo pečovat o nikoho. Odpočinek není sobectví. Je to podmínka toho, aby péče mohla pokračovat.

vysvětluje Bc. Ivana Miškovská, hlavní sestra PROMEDICUS domácí péče

Jak takovému člověku doopravdy pomoct

Teď to podstatné. Jak ulevit někomu, kdo o někoho pečuje, aby mu to skutečně pomohlo?

Nabízejte konkrétně, ne obecně

„Kdyby něco, ozvi se“ zní hezky, ale nefunguje to. Vyčerpaný člověk nemá sílu vymýšlet, co by od vás chtěl, a většinou se neozve. Mnohem víc pomůže konkrétní nabídka, na kterou se dá jen kývnout. Místo „dej vědět, kdybys potřebovala“ zkuste „v úterý odpoledne mám čas, přijdu na dvě hodiny pohlídat tátu, ať si zajdeš k doktorovi nebo se jen prospíš“. Nebo „jedu do obchodu, napiš mi, co ti mám dovézt, stavím se cestou“. Nebo „ve čtvrtek uvařím navíc a přinesu vám večeři“.

Konkrétní nabídka sundá z pečujícího tíhu rozhodování. A rozhodování je přesně ta věc, které má za den až až.

Dejte mu prostor mluvit, aniž byste hned radili

Někdy člověk nepotřebuje řešení, potřebuje jen říct nahlas, že je unavený a naštvaný, a nebýt za to souzen. Odpusťte si věty jako „musíš myslet i na sebe“ nebo „měla bys ho dát do domova“. To pečující slyší pořád a jen ho to zavírá. Místo toho se zeptejte a vydržte poslouchat. „Jaké to teď máš?“ „Co je na tom nejtěžší?“ Když někdo pláče, nemusíte to opravovat. Stačí být u toho.

Zavolejte, i když víte, že nemá čas se bavit dlouho. I dvě minuty „jen se ozývám, myslím na tebe“ znamenají pro člověka v izolaci hodně. Pečující se často cítí odstřižený od světa. Vaše zpráva mu připomene, že ten svět je pořád tam.

Pomozte mu najít odbornou pomoc, když je toho moc

Jsou situace, kdy povzbuzení od rodiny nestačí a je potřeba odborník. Pokud pečující dlouhodobě nespí, propadá se do smutku, ztrácí chuť do života nebo mluví o tom, že už nemůže dál, je namístě jemně otevřít téma psychologa nebo psychoterapeuta. Nemusíte být ten, kdo to vyřeší, ale můžete být ten, kdo první řekne, že hledat pomoc je v pořádku a že to není přiznání porážky.

Existují také poradny pro pečující, respitní služby (kdy o nemocného na čas přechodně pečuje někdo jiný, aby si rodina odpočinula) a svépomocné skupiny, kde se potkávají lidé v podobné situaci. Kolikrát nejvíc pomůže samotné zjištění, že v tom člověk není sám a že jeho pocity zná spousta dalších.

Kde může ulehčit domácí péče

Velká část vyčerpání pramení z odborných úkonů, které rodina zvládá jen s obtížemi a se strachem, jestli to dělá dobře. Převazy, injekce, odběry, péče o vývody nebo rehabilitace patří do rukou sestry, ne dcery nebo manželky.

Právě tady umí domácí péče sundat velký kus zátěže. Naše sestry z PROMEDICUS jezdí za pacientem domů na základě indikace lékaře a řadu úkonů hradí zdravotní pojišťovna. Pro pečujícího to znamená nejen odbornou jistotu, ale i pár hodin, kdy nemusí být za všechno zodpovědný sám. V naší praxi vidíme, jak moc uleví, když někdo zvenčí převezme zdravotní část péče a rodina se může vrátit k tomu být hlavně rodinou. Pokud znáte pečujícího, kterému by tohle pomohlo, může to být zrovna ta konkrétní věc, se kterou mu poradíte.

Malá pozornost, velký rozdíl

Nemusíte pečujícímu vyřešit život. Nemusíte přebírat péči ani mít odpovědi na všechno. Většinou stačí všímat si, ozvat se a nabídnout něco malého a konkrétního. Jedno odpoledne navíc, jedna uvařená večeře, jeden telefonát bez pospíchání. Zní to jako maličkost, ale pro člověka, který dlouho drží všechno sám, je to víc než dost. A někdy je právě tahle drobnost tím, co ho podrží, aby vydržel dál.