Rozhovor s vrchní sestrou Lucií Kuchaříkovou o práci v domácí péči

Jaká byla vaše profesní cesta předtím, než jste se dostala k domácí péči?

Moje profesní cesta začala v nemocničním prostředí. Pracovala jsem na neurologické JIP, následně na ARO a poté na urgentním příjmu v Brně. Právě práce na urgentním příjmu pro mě byla velmi cennou zkušeností, protože se jedná o multidisciplinární prostředí, kde člověk přichází do kontaktu s pacienty s velmi různorodými diagnózami a zároveň spolupracuje s mnoha různými odborníky a odděleními.

Díky těmto zkušenostem jsem získala nejen široký odborný základ a schopnost rychle reagovat na změny zdravotního stavu pacienta, ale také jsem si během let vybudovala velké množství profesních kontaktů napříč Brnem. Tyto kontakty jsou pro mě dnes velmi důležité a využívám je i v rámci domácí péče, například při navazování nových spoluprací a při hledání možností, jak pacientům zajistit komplexnější péči.

Přechod z nemocničního prostředí do domácí péče pro mě tedy nebyl úplný odklon od dosavadní praxe. Naopak jsem mohla využít zkušenosti z akutní péče, ale zároveň jsem poznala jinou stránku ošetřovatelství – péči o pacienta v jeho vlastním prostředí, větší důraz na jeho soběstačnost, rodinu a celkovou kvalitu života.

Co vás přivedlo právě do domácí péče a kdy jste si řekla, že je to obor pro vás?

Do domácí péče mě vlastně přivedla moje dcera. V době, kdy měla nastupovat do školky, jsem si začala uvědomovat, že práce na směny už pro mě není dlouhodobě reálná. Potřebovala jsem najít způsob, jak skloubit profesní život s rodinou.

Ambulantní provoz mě příliš nelákal. Jednak se často začíná velmi brzy ráno a zároveň jsem měla pocit, že je ta práce svým způsobem stereotypnější a stále se opakuje. Chtěla jsem něco, kde bych mohla využít své předchozí zkušenosti z akutní péče, ale zároveň mít větší flexibilitu.

Domácí péče mi v tomto začala dávat velký smysl. Umožňuje mi lépe skloubit práci s rodinou – ráno odvézt dceru do školky a po práci ji zase vyzvednout. Zároveň jsem ale postupně zjistila, že mi tento způsob práce vyhovuje i profesně. Každý pacient je jiný, člověk musí reagovat na jeho aktuální stav, komunikovat s rodinou a často také koordinovat péči s dalšími odborníky.

U PROMEDICUS jste začínala jako všeobecná sestra v domácí péči. Jak na toto období vzpomínáte?

Na období, kdy jsem v PROMEDICUS začínala jako všeobecná sestra v domácí péči vzpomínám opravdu velmi pozitivně. Byla jsem vlastně až překvapená, jak jsou pacienti milí, vstřícní a jak dobře se s nimi dá navázat vztah.

Myslím, že velkou roli v tom hraje právě domácí prostředí. Pacient je ve svém, cítí se bezpečně a komfortně a nemusí nikam cestovat, čekat v čekárně nebo se přizpůsobovat nemocničnímu prostředí. Člověk za ním přijde domů, kde se cítí dobře, a podle mě se to velmi pozitivně odráží i v komunikaci a spolupráci.

Co vám práce v přímé péči o pacienty dala pro vaši současnou roli vrchní sestry?

Práce v přímé péči mi dala především možnost poznat domácí péči z pohledu sestry takzvaně v terénu a opravdu pochopit, jak to funguje. Poznala jsem její každodenní realitu – nejen samotnou péči o pacienta, ale také komunikaci s rodinou, organizaci návštěv, práci v různých domácích podmínkách a situace, které člověk z kanceláře nebo z nemocnice úplně nevidí.

Díky tomu dnes také vím, co po sestřičkách můžu reálně požadovat a co už by pro ně v terénu bylo nereálné. Myslím, že je pro mě důležité, že mám vlastní zkušenost a nedívám se na jejich práci jen z pozice vedoucího pracovníka. Když něco po sestřičkách požaduji, dokážu si představit, co to v praxi znamená a kolik času a energie to může v terénu zabrat.

Zároveň jsem díky přímé péči lépe pochopila potřeby pacientů a jejich rodin a také to, jak důležitá je samostatnost sestry přímo u pacienta. Často musí sestra sama vyhodnotit situaci, rozhodnout se, jak postupovat, a případně si včas říct o pomoc.

Myslím si, že zkušenost z terénu je pro vedoucí pozici opravdu důležitá. Upřímně si myslím, že by si práci v terénu měl alespoň na nějakou dobu vyzkoušet každý, kdo chce domácí péči dobře řídit. Teprve když si člověk tu práci sám projde, opravdu pochopí, jak domácí péče funguje a co všechno od sestřiček můžeme a nemůžeme očekávat.

Jak vedla vaše cesta od všeobecné sestry v domácí péči k vedoucí pozici? Byl nějaký moment, který byl zásadní?

Vedoucí pozice pro mě byla vždycky určitým snem, ale zároveň jsem věděla, že nemůžu dobře vést ostatní, pokud si sama nevyzkouším práci, kterou po nich budu chtít. Proto pro mě bylo důležité nejdříve poznat domácí péči opravdu z terénu.

Snažila jsem se svou práci dělat co nejlépe, ale zároveň jsem nad ní vždycky přemýšlela trochu dál – co by se dalo udělat jinak, co by mohlo fungovat lépe a co by mohlo pomoct jak pacientům, tak samotným sestřičkám. Postupně jsem si začala všímat věcí, které by šly zlepšit, a přemýšlela jsem nad tím, jak nastavit péči tak, aby byli spokojení nejen pacienti a jejich rodiny, ale také zaměstnanci.

Neměla jsem asi jeden konkrétní moment, kdy bych si řekla, že teď je ten zásadní okamžik. Spíš to byla postupná cesta. Díky zkušenostem z terénu jsem získala větší jistotu, začala jsem více přemýšlet o fungování celého týmu a uvědomila jsem si, že bych chtěla být člověkem, který věci nejen vidí, ale může je také ovlivnit a posouvat dál.

V čem se podle vás nejvíce liší práce sestry v domácí péči od práce v nemocnici nebo ambulanci?

Největší rozdíl vidím především v míře samostatnosti a zodpovědnosti. V nemocnici nebo v ambulanci je sestra součástí většího týmu a když nastane nějaký problém, většinou má kolem sebe kolegy, lékaře nebo další odborníky, na které se může okamžitě obrátit. V terénu je sestra často sama a musí si v danou chvíli poradit sama.

Musí umět velmi dobře vyhodnotit situaci, rozhodnout se, co je potřeba udělat, a také poznat, kdy už je nutné kontaktovat lékaře nebo další odborníky. Nemá za sebou celý tým, který by jí okamžitě pomohl.

Zároveň se musí umět přizpůsobit prostředí, ve kterém se pacient nachází. Každá domácnost je jiná a každá situace je trochu jiná. Sestra musí být nejen odborně zdatná, ale také samostatná, flexibilní a schopná improvizace.

Právě proto si myslím, že práce v domácí péči je velmi náročná. Sestra musí mít velkou míru odpovědnosti a zároveň musí mít jistotu, že když si sama neví rady, má za sebou tým a vedoucího, na které se může obrátit. A to je podle mě také jedna z mých nejdůležitějších rolí jako vrchní sestry – aby sestřičky věděly, že i když jsou v terénu samy, na tu práci samy nejsou.

Co vás na domácí péči stále baví a motivuje?

Na domácí péči mě stále nejvíce baví její pestrost. Žádný den není stejný a nikdy přesně nevíte, co vás během dne čeká. Každý pacient je jiný, má jiné potřeby, jiné domácí prostředí a někdy se jeho zdravotní stav může změnit ze dne na den.

Baví mě právě to, že člověk nemůže pracovat úplně stereotypně. Musí přemýšlet, reagovat na aktuální situaci a často hledat řešení přímo na místě. Každá návštěva je vlastně trochu jiná a člověk se pořád učí něco nového.

Motivuje mě také to, že vidím u pacientů konkrétní výsledky své práce. Mám ráda kontakt s pacienty a jejich rodinami a těší mě, když vidím, že se pacient díky naší péči zlepší, zvládne něco, co předtím nedokázal, nebo může díky domácí péči zůstat ve svém prostředí.

A asi právě to, že nikdy úplně nevím, co mě čeká, je na této práci zároveň to nejzajímavější.

Jaké hlavní benefity dle Vás domácí péče přináší pacientům a jejich rodinám?

Myslím, že jedním z největších benefitů domácí péče je především pohodlí a dostupnost pro pacienta. Nemusí nikam cestovat, nemusí řešit dopravu, čekání v čekárnách nebo dlouhé přesuny do nemocnice či ambulance. Přijedeme za ním přímo domů, do prostředí, které zná a kde se cítí bezpečně.

Velkou výhodou je podle mě také naše flexibilita. Dokážeme reagovat na aktuální potřeby pacienta a často jsme schopni zajistit péči velmi rychle. Pacient přitom nemusí čekat na termín v ambulanci několik týdnů nebo měsíců. Samozřejmě záleží na konkrétní službě a kapacitě, ale právě rychlá dostupnost péče je podle mě pro pacienty a jejich rodiny velmi důležitá.

Domácí péče zároveň přináší velkou úlevu rodinám. Nemusí pacienta neustále někam doprovázet nebo řešit, jak ho dopravit do zdravotnického zařízení. My přijedeme za pacientem a péči zajistíme v jeho přirozeném prostředí.

A v neposlední řadě vidím velký benefit právě v tom, že pacienta poznáváme v jeho domácím prostředí. Vidíme nejen jeho zdravotní stav, ale také to, jak skutečně doma funguje, s čím má problémy a co potřebuje on i jeho rodina. Díky tomu můžeme péči lépe přizpůsobit jeho reálné situaci.

Máte příběh pacienta, u kterého jste opravdu viděla, že domácí péče výrazně pomohla?

Takových příkladů mám opravdu spoustu. Nejvíce to vidíme u pacientů, u kterých se nám podaří zahojit dlouhodobý defekt, pacient se po letech začne znovu pohybovat nebo se nám podaří stabilizovat jeho zdravotní stav.

Krásné je například vidět pacienta, který měl dlouhodobě problém s krevním tlakem, protože nedodržoval léčbu, a díky pravidelné péči, edukaci a kontrole začne léky užívat správně a jeho tlak se postupně stabilizuje.

Právě na těchto příbězích je podle mě nejvíce vidět smysl domácí péče. Někdy může být náš zásah opravdu malý – poradíme, zkontrolujeme, edukujeme, převážeme, dohlédneme na léčbu. Ale když se tyto malé kroky opakují pravidelně, výsledkem může být velká změna v životě pacienta.

A právě proto říkám, že každý náš den u pacienta pomáhá. I když třeba nevidíme výsledek okamžitě, postupně můžeme pacientovi výrazně zlepšit jeho zdravotní stav, soběstačnost a v neposlední řadě i kvalitu života.

Vzpomínáte si na setkání s pacientem nebo rodinou, které ve vás zanechalo silnou stopu?

Velmi silně mě vždy zasáhnou odchody, tedy úmrtí našich pacientů. Jsem zdravotník, ale pořád jsem také jen člověk a některé odchody se mě jednoduše dotknou.

V domácí péči je to možná ještě intenzivnější než v nemocnici. Pacienta totiž poznáte v jeho přirozeném prostředí. Poznáte jeho rodinu, domácnost, jeho každodenní život a často ho navštěvujete dlouhou dobu. Postupně si k němu vytvoříte vztah a někdy vás pacienti začnou vnímat téměř jako součást své rodiny.

A potom je ten odchod samozřejmě o to náročnější. Nejde jen o to, že zemře pacient, o kterého jste pečovali. Odchází člověk, kterého jste znali, se kterým jste si povídali, znali jste jeho příběh a často i celou jeho rodinu.

Zároveň si ale myslím, že i toto je součást naší práce. Naším úkolem není jen pacientovi pomáhat, když se uzdravuje, ale být mu nablízku i v závěru života a podporovat také jeho rodinu. Snažím se proto tyto situace přijímat jako přirozenou součást péče, i když lidsky jsou pro mě stále velmi těžké.

Právě tyto zkušenosti mi připomínají, že domácí péče není jen o převazech, lécích a zdravotních výkonech. Je především o lidech a o vztahu, který si s pacientem během péče vytvoříte.

Jakou roli hraje v domácí péči důvěra mezi sestrou, pacientem a jeho blízkými?

Důvěra v domácí péči podle mě hraje opravdu velkou roli. Vstupujeme totiž do velmi osobního prostoru pacienta a jeho rodiny. Svým způsobem narušujeme jejich soukromí – přicházíme k nim domů, vidíme, jak žijí, poznáváme jejich rodinné vztahy a často se dostáváme i k velmi osobním tématům.

Proto je důležité, aby pacient důvěřoval nám, ale zároveň abychom i my mohli důvěřovat jemu. Potřebujeme, aby se nám nebál říct, co ho trápí, jestli něco nedodržuje nebo jestli se jeho stav nějak změnil. Jenom tak můžeme péči správně nastavit.

Stejně důležitý je podle mě vztah s rodinou. Když se všichni cítí dobře, respektují se a otevřeně spolu komunikují, péče funguje mnohem lépe. Pacient pak lépe spolupracuje, je ochotnější přijímat doporučení a dodržovat léčebný režim.

Myslím si, že bez důvěry může být i ta nejlepší odborná péče méně účinná. V domácí péči proto není důležitá jen odbornost sestry, ale také její lidský přístup, respekt, empatie a schopnost vytvořit si s pacientem a jeho blízkými dobrý vztah.

Co bývá pro pacienty při přechodu z nemocnice zpět domů nejtěžší a jak jim v tom pomáháte?

Pro mnoho pacientů je nejtěžší právě to, že před hospitalizací nebo před onemocněním fungovali úplně normálně a najednou se vrátí domů a zjistí, že něco, co pro ně bylo dříve samozřejmé, najednou nejde. Najednou potřebují pomoc při vstávání, chůzi, hygieně nebo běžných činnostech a může pro ně být těžké se s touto změnou vyrovnat.

Snažíme se jim především ukázat, že i když se něco změnilo, neznamená to, že už to nejde vůbec. Možná to půjde pomaleji, možná budou potřebovat pomůcku nebo trochu pomoci, ale stále mohou zvládnout spoustu věcí sami.

Pomáháme jim postupně získávat zpět jistotu a soběstačnost. Pracujeme s nimi na mobilitě, učíme je správně používat kompenzační pomůcky, podporujeme je v běžných denních činnostech a hlavně je motivujeme, aby to nevzdávali při prvním neúspěchu.

Často je totiž potřeba pracovat nejen s fyzickou stránkou, ale také s psychikou. Pacient si musí znovu uvědomit, co všechno ještě dokáže. A někdy je naším největším úspěchem právě to, když pacient po několika týdnech řekne: „Já už to zase zvládnu sám.“

Snažíme se tedy pacientům ukázat, že návrat domů nemusí znamenat konec jejich dosavadního života. Možná se některé věci budou dělat jinak a pomaleji, ale pořád mohou mít co nejvíce samostatný a kvalitní život.

Jak vypadá běžný den zdravotní sestry u vás na pobočce Brno-venkov?

Tak ideální představa je, že sestra ráno vstane vyspaná do růžova, pořádně se nasnídá, nasadí úsměv od ucha k uchu a vyrazí do terénu. 😊

Ale ve skutečnosti práce sestry začíná už doma. Je důležité, aby byla psychicky v pohodě, protože pacienti velmi rychle poznají, když je člověk unavený, ve stresu nebo nemá svůj den. V domácí péči je sestra u pacienta sama a její nálada a přístup se do komunikace s pacientem velmi promítají.

Potom sestra vyráží do terénu za svými pacienty. Každý den je trochu jiný a nikdy přesně neví, co ji u kterého pacienta čeká. Někde jde o plánovanou péči, například převaz nebo aplikaci terapie, jinde musí řešit změnu zdravotního stavu, komunikovat s rodinou nebo hledat další návaznou péči.

A práce rozhodně nekončí posledním pacientem. Po návratu domů sestra dokončuje potřebnou administrativu, zapisuje, co se u pacientů během návštěv událo, a řeší další potřebné kroky. Pokud dojde ke změně zdravotního stavu, často komunikuje s praktickými lékaři, specialisty nebo dalšími členy zdravotnického týmu.

Takže běžný den je vlastně kombinace terénní práce, péče o pacienty, komunikace, řešení často nečekaných situací a administrativy. A právě ta pestrost je podle mě na domácí péči zároveň to nejnáročnější, ale i to, co nás na ní baví.

Jaké vlastnosti by podle vás měla mít dobrá sestra v domácí péči?

Především by měla být empatická, trpělivá a usměvavá. V domácí péči je podle mě hodně důležité, jak na pacienta působíte. Nestačí jen dobře odvést odbornou práci, pacient se s vámi musí cítit dobře a bezpečně.

A pak musí mít takové to „kouzlo“. 😊 Těžko se to úplně popisuje, ale jsou sestry, které prostě vejdou k pacientovi a okamžitě si ho získají. Umí s ním komunikovat, naslouchat mu, mají přirozený respekt a zároveň lidský přístup. A právě to je podle mě v domácí péči strašně důležité.

Musí být také samostatná a zodpovědná, protože v terénu nemá kolem sebe celý tým jako v nemocnici. Musí umět situaci vyhodnotit, poradit si a zároveň poznat, kdy už potřebuje pomoc nebo konzultaci.

Ale za mě je úplně nejdůležitější, aby ji ta práce bavila. Myslím, že pacient to pozná během několika minut. Když sestra svou práci dělá jen proto, že musí, žádné školení ani zkušenosti z ní neudělají skvělou sestru. Když ji ale práce opravdu baví a má k pacientům vztah, je to na ní vidět. A právě takové sestřičky si u nás nejvíc vážím.

Co je pro vás jako vrchní sestru nejtěžší – a co naopak nejvíc naplňující?

Nejtěžší je pro mě být ve všech směrech férová. Člověk je mezi pacienty, sestřičkami, lékaři a vedením a někdy není jednoduché najít řešení, se kterým budou spokojení úplně všichni. Snažím se ke všem přistupovat stejně a rozhodovat podle toho, co je správné a co je nejlepší pro pacienta i pro tým.

Někdy mám také pocit, že jako vrchní sestra musím mít odpověď úplně na všechno. 😊 Jenže nadčlověk nejsem a samozřejmě také neznám vždycky odpověď hned. Myslím si ale, že je důležité umět si říct o pomoc, poradit se a přiznat, když něco nevím. Pro mě není slabost říct „nevím, zjistím to“, naopak si myslím, že je to mnohem lepší než dávat odpověď jen proto, abych nějakou měla.

Naopak nejvíc mě naplňují úplně obyčejné věci – úsměvy pacientů, spokojenost našich sestřiček a také pochvaly od pacientů, rodin nebo dalších zdravotníků. Když někdo řekne, že je s naší péčí spokojený nebo že mu naše sestřička opravdu pomohla, mám z toho obrovskou radost.

A pak si v duchu řeknu: „Tak jo, asi to opravdu děláme dobře.“ 😊 A přesně tyhle momenty mě vždycky nakopnou a dodají mi energii pokračovat dál. Protože když vidím, že jsou spokojení pacienti a zároveň i sestřičky, které u nás pracují, mám pocit, že ta naše práce má opravdu smysl.

Jak podporujete svůj tým, aby se sestry mohly pacientům věnovat kvalitně a s klidem?

Snažím se především sestřičky zbytečně nepřeplňovat. Myslím si, že unavená sestra není dobrá sestra a pokud má člověk příliš mnoho práce, nemůže se pacientům věnovat tak, jak by chtěl. Proto se snažím práci plánovat tak, aby toho na ně nebylo zbytečně moc a aby měly prostor svou práci odvést v klidu a kvalitně.

Hodně také připomínám, že je potřeba odpočívat a pravidelně si brát dovolenou. Někdy mají sestřičky pocit, že všechno musí zvládnout a že si dovolenou nemohou dovolit. Já jim naopak říkám, že právě proto si ji vzít musí.

Snažím se s nimi být také v pravidelném kontaktu. Volám jim, zajímám se, jak se mají, jak zvládají práci a jestli je něco netrápí. Když se objeví nějaký problém, snažím se ho řešit hned a nenechávat ho zbytečně narůst. Chci, aby věděly, že když něco potřebují, mohou za mnou přijít a že se všechno dá řešit v klidu.

Je pro mě důležité, aby sestřičky věděly, že na to nejsou samy. I když jsou každý den samostatně v terénu, mají za sebou tým, který je podrží. Snažím se jim být oporou nejen pracovně, ale i lidsky.

A samozřejmě je potřeba tým také trochu rozmazlovat. 😊 Na porady jim ráda koupím něco dobrého, protože si to opravdu zaslouží. Myslím, že i takové maličkosti mají význam. Nejde jen o to říct „děkuji za dobře odvedenou práci“, ale dát jim někdy i tímto způsobem najevo, že si jejich práce vážím.

Mým cílem je, aby sestřičky chodily do práce s pocitem, že jsou dobře připravené, mají dostatek podpory a že jejich práce má smysl. Protože když je spokojená a odpočatá sestra, odrazí se to vždycky i na pacientovi.

Co byste vzkázala zdravotním sestrám, které o práci v domácí péči teprve uvažují?

Kdybych měla něco vzkázat sestrám, které o práci v domácí péči teprve uvažují, určitě bych jim řekla, že to stojí za to. Práce v domácí péči má opravdu smysl a člověk při ní může vidět, že jeho práce pomáhá nejen samotnému pacientovi, ale často celé jeho rodině.

Myslím si, že domácí péče je do budoucna velkou součástí našeho zdravotnictví. Pro mnoho pacientů je velmi důležité, aby mohli být co nejdéle doma, ve svém prostředí, mezi svými blízkými, a přitom měli zajištěnou kvalitní odbornou péči. A právě díky našim vzdělaným, zkušeným a samostatným sestrám to může být možné.

Samozřejmě to není vždy jednoduchá práce. Sestra musí být samostatná, zodpovědná a někdy si musí poradit i v situacích, které nejsou úplně jednoduché. Ale právě v tom podle mě spočívá její kouzlo. Člověk vidí konkrétní výsledek své práce a často i to, jak se pacient postupně zlepšuje nebo jak se díky naší pomoci daří zvládat situaci celé rodině.

Takže za mě určitě ano – stojí to za to. Pokud má sestra ráda práci s lidmi, chce být samostatná a chce vidět, že její práce má skutečný smysl, domácí péči bych jí určitě doporučila. Myslím si, že právě domácí péče bude v budoucnu stále důležitější.

Když se ohlédnete za svou cestou, na co jste nejvíce hrdá?

Když se ohlédnu za svou cestou, jsem nejvíce hrdá na svůj tým. A říkám to opravdu denně – bez týmu nejste nic.

Můžete mít spoustu zkušeností, můžete mít znalosti a být dobrý vedoucí, ale pokud nemáte kolem sebe lidi, kteří svou práci dělají dobře a kterým můžete věřit, sami toho moc nezmůžete. Já mám velké štěstí na naše sestřičky a jsem hrdá na to, jak svou práci zvládají, jak se starají o pacienty a jak se dokážou navzájem podržet.

Pro mě je důležité, že nejsme jen skupina lidí, kteří spolu chodí do práce, ale že fungujeme jako tým. Každá sestra je jiná, každá má své silné stránky, ale dohromady se doplňujeme. A právě to je podle mě největší hodnota.

Když pak vidím spokojeného pacienta, pochvalu od rodiny nebo slyším, že se sestřičkám u nás dobře pracuje, říkám si, že to všechno má smysl. A za tím výsledkem nikdy nestojí jeden člověk. Stojí za ním celý tým.

Takže pokud bych měla říct jednu věc, na kterou jsem za svou profesní cestu nejvíce hrdá, je to právě můj tým. A možná ještě víc to, že se nám daří ho společně budovat a posouvat dál.