Kéž bych věděl dřív, že nemusím strávit dopoledne návštěvou nemocnice, říká Karel (75) z Prahy

Ještě před několika měsíci netušil, že zdravotní péče může probíhat jinak než cestou do nemocnice. Návštěva nemocnice, která se vždycky natáhla přes celé dopoledne, pro něj byla úplně normální. Přirozená. Dnes říká, že možnost zůstat doma pro něj znamenala víc, než si původně dokázal představit.

Jak jste se o možnosti domácí zdravotní péče dozvěděl?

Po pádu na práh dveří, kdy jsem si roztrhl koleno, mi o tom řekla sestra v nemocnici, abych tam nemusel jezdit dvakrát týdně na převazy. Do té doby jsem vůbec nevěděl, že něco takového existuje. Automaticky jsem počítal s tím, že když potřebuju ošetření, musím do nemocnice – jiná varianta mě ani nenapadla. Celý život mi to přišlo úplně normální. Zpětně mě hodně mrzí, že jsem o tom nevěděl dřív. Ušetřil bych si spoustu sil a času.

Jaká byla vaše první reakce?

Říkal jsem si, že je to skvělé řešení. Mám 140 kilo a pohyb pro mě není vůbec jednoduchý, takže jsem cítil velkou úlevu. Pro někoho je cesta do nemocnice běžná věc, pro mě je to ale fyzicky náročný výkon. Není to jen o tom „sednout na autobus“. Musím se obléct, dojít na zastávku, stát, čekat, pak znovu čekat v nemocnici. Člověk si to možná neumí představit, ale každá taková cesta mě vždycky stála opravdu hodně energie a už den před ní jsem z ní byl hodně nervózní. Navíc tam bývají fronty. Sedíte v čekárně, nevíte, jak dlouho tam budete, kolem vás spousta lidí. Když jsem si představil, že tohle všechno odpadne a sestra přijede za mnou, byla to obrovská úleva.

Jak se vám s přechodem na domácí péči změnil každodenní život?

Zásadně. Ušetří mi to minimálně tři až čtyři hodiny denně, kdy bych jinak musel jet do nemocnice. Znamenalo to vstát brzy ráno, připravit se a celé dopoledne bylo pryč. A když jsem se vrátil domů, byl jsem vyčerpaný. Člověk si řekne, že to je jen převaz, ale ve skutečnosti je to půlden pryč. Teď ten čas zůstává mně. Můžu si odpočinout, věnovat se tomu, co potřebuji. A hlavně – zůstává mi energie. To je možná ještě důležitější než samotný čas. Stejně bych koukal na televizi… Ale v tom, jak se cítím, je obrovský rozdíl.

Co pro vás vlastně znamená, že péče probíhá doma? Je to v něčem výhoda sama o sobě?

Je to mnohem příjemnější a klidnější. Sedím doma ve svém křesle, dám si nohu nahoru, pustím si televizi. Jsem ve svém prostředí. Nemusím se převlékat, chystat, stresovat, jestli stihnu autobus. Nemusím brzy vstávat jen proto, že nemocnice funguje dopoledne. Se sestrou jsme se vždy domluvili tak, jak to vyhovovalo nám oběma. Někdy přijela třeba až v šest večer. Ta flexibilita je obrovská výhoda. Člověk má pocit, že péče se přizpůsobuje jemu – ne že on se musí přizpůsobovat systému. A důležitý je i ten klid. V nemocnici jste jeden z mnoha. Doma máte pocit, že ta péče je opravdu o vás.

Překvapilo vás na domácí péči něco pozitivního?

Ano, velmi. Jednou mi třeba sestra přivezla mastičku, o které mi předtím nikdo neřekl, že bych ji měl používat. Vůbec jsem ji neznal, a to znám hodně mastiček… Vysvětlila mi, jak ji aplikovat, a fungovala skvěle – koleno se krásně zatáhlo. Celkově ale bylo vidět, že sestra ví, co dělá. Že má zkušenosti a přemýšlí nad pacientem komplexně, nejen nad samotným převazem. To mi dodalo velkou důvěru. Uvědomil jsem si, že to není jen „návštěva doma“ – že to jsou stejně hodné, kvalifikované a zkušené sestry jako v nemocnici, prostě plnohodnotná odborná péče.

Co byste vzkázal lidem, kteří domácí péči zvažují?

Ať si co nejrychleji seženou poukaz od lékaře. Je to vážně neskutečná úleva, když jste doma, ve svém prostředí a v klidu. Nemusíte řešit dopravu, čekání, cizí lidi kolem sebe… Je to opravdu úžasná vymoženost, že něco takového vůbec existuje. Člověk si často uvědomí hodnotu podobné služby až ve chvíli, kdy ji skutečně potřebuje.